Historie modelu

Antonín Langweil se narodil 13. června 1791 jako syn sládka schwarzenberského pivovaru v Postoloprtech. Mládí prožil v Českém Krumlově, kde absolvoval školu pro schwarzenberské úředníky a poté zde nastoupil jako úředník na magistrát.

 

V roce 1818 podnikl výtvarně nadaný Antonín Langweil několikaměsíční studijní cestu do Vídně, aby si osvojil tehdy novou grafickou techniku kamenotisku neboli litografie. V roce 1819 pak opustil úřednické povolání v Českém Krumlově a zřídil si v Praze na Staroměstském náměstí první litografickou dílnu v Čechách.

 

V podnikání se Antonínu Langweilovi nedařilo. Vlastní litografickou dílnu uzavřel a v letech 1820–1822 působil jako litograf v rámci podniku pražského knihtiskaře J. F. Schönfelda. V roce 1822 získal konkursem místo knihovního sluhy v Univerzitní knihovně v Klementinu spolu se služebním bytem a tomuto povolání již zůstal věrný do konce života.

 

V březnu roku 1826 vystavil v pražském Platýzu svůj reliéf Paříže jistý Symphorien Caron z Francie (sádrový model). Návštěva této výstavy byla pro Antonína Langweila bezprostředním podnětem k započetí práce na modelu Prahy, materiálem si však zvolil papír. Po neúspěšných litografických pokusech pro sebe konečně našel výtvarný obor, v němž mohl uplatnit nejen svůj kreslířský talent, ale také svoji technickou dovednost a mimořádné osobní vlastnosti jako cílevědomost, vytrvalost a trpělivost.

 

Během jedenáctileté práce Antonín Langweil model v rozpracované podobě pětkrát vystavil pro veřejnost. V roce 1833 byl dokonce vyzván k vystavení svého modelu na průmyslové výstavě k poctě panovníkovy návštěvy Prahy, která se konala na Pražském hradě. Po skončení výstavy si dovolil Františka I. oslovit osobním dopisem, v němž prosil o finanční podporu na dokončení práce na modelu. Žádost však byla nekompromisně zamítnuta.

 

Rodina s pěti dětmi a nízký plat knihovního sluhy nutily Antonína Langweila hledat vedlejší výdělky či mecenáše. V první polovině 19. století ovládla měšťanskou společnost móda portrétních miniatur. Antonín Langweil si přivydělával i zakázkami tohoto druhu. Jeho práce jsou hodnoceny jako běžná zakázková produkce s kolísavou kvalitou často na hranici naivismu. Pravděpodobně jeho nejzdařilejší miniaturistickou prací je autoportrét z roku 1835.

 

Od počátku roku 1837 pronásledovaly Antonína Langweila zdravotní potíže. V dubnu toho roku adresoval prezidentovi českého gubernia hraběti Karlu Chotkovi prosbu, aby se zasadil o umístění jeho modelu do Vlastenského (dnes Národního) muzea. Muzeum však tehdy o model zájem nemělo a lehkomyslně jej odmítlo. Když 11. června 1837 Antonín Langweil zemřel, zanechal po sobě vdovu, pět dcer a devět beden s modelem na půdě Klementina.

 

Po smrti manžela nabídla v roce 1840 vdova Langweilová model k odkoupení panovníkovi Ferdinandovi V. Tentokrát byla nabídka úspěšná. Panovník model koupil za symbolickou cenu a věnoval jej velkorysým gestem Vlastenskému (dnes Národnímu) muzeu. Tam jej v devíti bednách převzal tehdejší knihovník Václav Hanka.

 

Langweilův model byl vystavován v 19. století jen příležitostně. V roce 1891 se stal jedním z exponátů Zemské jubilejní výstavy. Při této příležitosti byl nákladně opraven a opatřen obchodným pódiem se zábradlím. Od roku 1905 byl model součástí stálé expozice Lapidária Národního muzea.

 

V roce 1954 převzalo Langweilův model do sbírek Muzeum hlavního města Prahy, kde byl v Hlavní budově na Florenci v roce 1961 zpřístupněn v provizorní instalaci. Během let 1963–1969 probíhalo jeho průběžné restaurování, které provedli akad. malíři Jana a Jiří Boudovi. Restaurátoři museli při své práci osvědčit stejnou míru šikovnosti a obdobné množství trpělivosti jako sám tvůrce modelu.

 

Nově restaurovaný Langweilův model byl v roce 1969 zapůjčen na výstavu Zlatá Praha do holandského muzea Madurodam. Od roku 1970 byl pak součástí stálé expozice Muzea hlavního města Prahy v nové vitríně. V roce 1999 byla původní vitrína nahrazena novou, prachotěsnou, která modelu navíc vytváří vlastní ochranné mikroklima.